Představa, že bydlíme v domě obklopeném kvetoucí zahradou, je sladká. Je to nejednou doslova učiněný sen. Sen, jaký sní celá řada z našinců, zejména pak těch, kteří takový dům uprostřed zeleně nevlastní.
To by jenom byla krása! Přistoupit ráno k oknu, otevřít ho a vyhlédnout z něj. Pozorovat onu romantickou scenérii, jež se rázem před našima očima rozestře, cítit omamnou vůni lučních květů nebo třeba čerstvě posečené trávy, naslouchat trylkování ptactva kdesi v korunách kvetoucích ovocných stromů, a třeba i vnímat zurčení nedalekého potůčku nebo šumění lesa, rostoucího odsud coby kamenem dohodil.

To je něco, co si městský člověk skutečně může leda tak představovat. Protože to uprostřed sídliště plného paneláků nemá nikdy šanci uvidět. Tam může pozorovat leda tak na chodnících se pachtící uondané lidi, naslouchat vrčení projíždějících aut a kvílení brzd a dýchat pokud možno ne z plných plic ty všemožné výfukové plyny, jež tam otravují ovzduší.
Kolik jenom lidí z našich řad v sobě nosí utkvělou představu, že jen co se zmohou, něco takového jako domek se zahradou si také pořídí! Škudlí na kdečem, dávají korunku ke korunce, nejednou se i zadlužují a pak pátrají po něčem právě takovém, po něčem na venkově, do čeho by mohli jezdit alespoň na víkendy a pokud možno se do toho mohli jednoho krásného dne i přestěhovat natrvalo.

A když má člověk štěstí, dočká se nakonec onoho vytouženého dne, kdy mu taková nemovitost říká pane. Konečně má svůj vysněný domek se zahradou. Konečně v něm může strávit svůj první den a svou první noc. A pak…
Pak je tu konečně i ono ráno, které si ve svých představách nejednou vybájil. Konečně je to tady.
Vstane ze staré postele, v níž toho zrovna moc nenaspal, protože tato vrzala při každém jeho pohybu tak strašidelně, až člověku tuhla krev v žilách. Krůček po krůčku se blíží k oknu a přitom vnímá, jak se bude zřejmě muset co nejdříve dát do opravy zpuchřelé podlahy, jež mu vrže pod nohama.
Otevře okno a zhluboka se nadechne, načež vytřeští oči a chvíli lapá po dechu. Protože tam dole pod ním je spíš neproniknutelná džungle, která bude stát ještě moře úsilí, než se změní v kvetoucí zahrádku, a to, co se line do oken, není ani tak vůně kvetoucího sadu, jako spíše závan od kompostu, na kterém teprve krátce předtím skončil obsah septiku.
Ptáci venku zpívají, ovšem nejenom to, jak nasvědčuje pohled na kapotu tam dole zaparkovaného auta.
Člověk tak nejednou procitne ze sna do učiněné noční můry. A v takovém okamžiku, dříve, než se mu začne stýskat po rodném panelovém sídlišti, ho napadne, že by chtěl být hlemýžděm.
Protože takový hlemýžď, ten se panečku má! Má od narození svůj domeček uprostřed zahrady a nemusí dělat nic z toho, co čeká lidského majitele.
To by byla věc, převtělit se do takového šnečka! To už ale člověk na rozdíl od pořízení si nemovitosti nedokáže.